Rudolf Hotowetz byl československý národní hospodář.
V letech 1884- 1888 studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ihned po studiu tři roky působil ve službách pražského místodržitelství. V roce 1891 přešel do Pražské komory. Jako sekretář pražské obchodní komory byl jmenován ihned po převratu 1918-1919 předsedou Československé vývozní a dovozní komise, avšak nepůsobil v této funkci dlouho, jelikož nesouhlasil s koncepcí minimálního obchodu a zřízením odborových dovozových a vývozových syndikátů. Pozoruje a kritizuje rostoucí zmatek v povolování dovozu a vývozu.
Hotowetz vypracoval podrobný plán na soustředění celé agendy v Úřadě pro zahraniční obchod, nezávislém na ministerstvech. Jeho plán byl přijat a Hotowetz se stal v druhé Tusarově vládě (1920) ministrem bez portfeje s úkolem organizovat Úřad pro zahraniční obchod. Tento úkol provedl úspěšně a v následující vládě Černého se stal minstrem obchodu a správcem Úřadu pro zahraniční obchod (1921). Zároveň působil jako ministr průmyslu, obchodu a živností. Byl iniciátorem prvních skutečných obchodních smluv s Jugoslávií, Francií a dalšími zeměmi. Provedl také důležité zásobovací akce ( dovoz čínské mouky) a připravil reformu celního sazebníku, ta však po jeho odchodu z vlády zůstala neprovedena. Připravil také postupný plán pro uvolňování zahraničního obchodu a uvolňování celní liberální politiky, proklamované za ministra Heidlera. Avšak v této fázi narazil na odpor některých průmyslových odborů, domáhajících se zvýšené celní ochrany. Brzy proto odstoupil, neboť odmítl podepsat zákon o zvýšení cel na dovoz automobilů, schválený parlamentem. Následně byl jmenován roku vládním komisařem pro Všeobecnou pensijního ústavu. Ten se stal za jeho vedení důležitou složkou sociálního pojištění v ČSR.
Podílel se na propagaci českého průmyslu na tehdejších světových výstavách (mj. v Paříži 1900 a Miláně 1906). Vždy energicky hájil autonomii českých obchodních a živnostenských komor (např. za 1. světové války jeho přičiněním pražská komora odmítla pokus rakouského ministerstva obchodu o zavedení německého jazyka v úředním styku českých komor s Vídní).
Po zřízení Orientálního ústavu se stal jeho předsedou (1928), dále byl předsedou Evropského celního spolku a Obchodního národohospodářského ústavu.
Po svém odchodu z vlády se stále aktivně věnoval československé obchodní politice a veřejně upozorňoval na nepříznivé následky ochranářství a usiloval o hospodářské sblížení středoevropských podunajských států.
(Aneta Tesarčíková)