Hospodářsky zítřek

Abstrakt:

Kniha pojednává o tom, jak se vypořádat s následky války a jak zlepšit hospodářskou situaci v zemi. Rozebírá jednotlivé části hospodářství, hledá vhodná řešení, popř. přichází s úplně novými myšlenkami.

(Procházka Pavel)

Hodnocení:

Kniha je rozdělena do mnoha kapitol, ve kterých postupně rozebírá jednotlivé části hospodářství a snaží se najít vhodné východisko, jak zlepšit situaci v hospodářství země. Hned v úvodní kapitole Naše zásady se vrací k důsledkům 1. světové války, kterou chápe jako něco, co porušilo vzájemnou souvislost, ale zároveň zrychlilo sociální vývoj a přineslo řadu nových názorů. Aby došlo ke zlepšení situace, je zapotřebí zhospodárnit soukromé a veřejné hospodářství. Za základní prvky hospodářství považuje přírodní bohatství, práci a kapitál a nově i technické ideje. K utváření hodnot je zapotřebí práce i kapitálu, pracovní výkon musí být umožněn dobrou organizací práce a pracovního procesu. Zapotřebí je mít i dobrou úvěrovou politiku pro rozmach vlastní výroby. Mění se pohled na podnikatele, který je chápán i jako organizátor výroby a za svou činnost bývá zodpovědný veřejnosti. Je potřeba si i uvědomit, že se žije ve století plného technického pokroku a toho je potřeba využít ke zvýšení hmotné úrovně. Varuje však před možností, že technika může být použita k ničení druhých. Uvědomuje se význam konkurence pomocí ceny a kvality, čemuž napomáhají chytří a inteligentní podnikatelé, dělníci atd.

Přichází s podmínkou vytvořit pevné hospodářské směrnice, na kterých bude hospodářství stavěno. Argumentuje tím, že dosavadní metody jsou již zastaralé a nestíhají tak držet krok s technickým vývojem. Ukazuje to i na příkladu uhelné krize v Anglii ve 20. letech 20. století, která vedla k velké nezaměstnanosti a obchodnímu deficitu. Řešení se nabízejí dvě: buď snížit mzdy, což autor považuje za radikální, nebo modernizovat doly.

Poválečné období vede k urychlení vývoje a ke změně hodnot v pracovním prostředí. Úspěch začíná slavit hromadná výroba. Verunáč přichází s pojmy racionalisace, ekonomisace a organisace. Racionalisaci bere jako snahu dosáhnout účelnější výroby a distribuce. Při práci je nutné používat a dodržovat určitý řád, který spočívá na systému poznatků. S racionalisací úzce souvisí ekonomisace (= zhospodárnění). Opět zdůrazňuje, aby se postupovalo co nejúčelněji. A poslední pojem (organisace) souvisí se snahou uspořádat kteroukoli činnost podle určitých zásad s úmyslem docílit nejúčelnějšího souzvuku mezi jednotlivými fázemi činnosti. Tato poslední část často spadá pod obor vědeckého managementu, který reprezentují pánové Taylor, Ford a Hoover.

V další kapitole nechybí ani polemika nad tématem lidé vs. stroje. Autor poukazuje, že člověk používá stroje odjakživa, jen si to neuvědomuje. Předchůdci strojů – primitivní nástroje, používané člověk k získávání statků. Postupně jak rostly poznatky, tak rostly i požadavky na uspokojování potřeb, a tedy rostl i tlak na zdokonalování strojů. Nezaměstnanost by neměla být přisuzována strojům, ale špatné distribuci.

Důraz klade na zlepšení situace na trzích. Tvrdí, že umět vyrobit zboží je jedna věc, druhá část je ho výhodně prodat. Zdůrazňuje nutnost výrobní techniky, a to zejména ve chvíli, kdy se přiostřuje konkurenční boj a je zapotřebí levnější a lepší výroba. Důležitou roli při odbytu hraje i studie trhu či odbytiště. Tím bývá obvykle celý kraj, město, obchodní centrum nebo stát. Na řadu proto přichází otázka, jakému odbytišti věnovat pozornost, tedy jestli kraji nebo státu. Verunáč zastává názor, že lepší je soustředit se na stát. Ten má totiž vlastní směrnice obchodní politiky.

Dále se autor zabývá klasickými otázkami hospodářství, jako je např. sociální ochrana, průmysl a zemědělství, kvalita a stav bankovního sektoru, bydlení či veřejná správa, kterou v této době považuje za obzvlášť velmi důležitou. Zdůrazňuje nutnost reformy tohoto státního aparátu. Než však dojde k reformě, je však zapotřebí důkladná analýza. Jen tak může být reforma účinná. Neváhá ani snížit počet ministerstev na 8 až 9. Problémem tehdejší doby jsou časté spory o délku pracovní doby. S koncentrací hospodářského života se tyto spory jen prohlubují. Proto důležitou roli hrají vzájemné dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o úpravách pracovní doby. V potaz je třeba brát technické, psychologické a etické stránky.

Postupně autor přechází k řešení i náročnějších otázek, jako např. význam objektivních hospodářských informací, jak informovat veřejnost o hospodářských věcech atd. V zájmu účelnějšího vývoje našeho hospodářství je dobré předcházet omylům, důraz klade na větší zodpovědnost. Data by měla být poskytována uceleně a podávat jasný obraz o situaci. V opačném případě důsledky poneseme všichni. Dále řeší rozdíl mezi politikou a hospodářstvím, kdy politika určuje pouze směr, jakým se hospodářství bude vyvíjet. Pozastavuje se i nad hospodářskými kooperacemi. Není proti slučování ve vyšší celky za účelem zjednodušení výroby a zlevnění výroby, musí zde však být záruky, že tohoto postavení nebude zneužito.

V závěru knihy se pak autor věnuje rozvíjejícímu se směru - laborismu. Považuje ho za ideové hnutí, které staví na zásadách technického myšlení, mravního pojetí práce a principech vědecké organizace. Zlepšení výroby povede ke zlepšení celkového stavu hospodářství. Klade velký důraz na podnikatele, řešení hospodářských a sociálních otázek je nově postaveno na zásadách technicko-hospodářsko-etických. Snaží se i najít odpověď na otázku, kam zařadit tento směr. Nakonec ho zařazuje na rozhraní mezi sociálním reformismem a vědeckým socialismem. Od prvního se liší odklonem od krajně liberalistických stanovisek, od druhého používáním jiných metod a cest k dosažení cíle. Zdůrazňuje však, že laborismus nemá žádné nové názory, které by nebyly dříve v nějaké obměněné formě publikovány u jiných autorů (např. Ostwald, Rathenar, Ford…).

(Procházka Pavel)