Bytová politika v Rakousku a v republice československé

Abstrakt:

V úvodní části textu poukazuje autor na přesun obyvatel z venkova do měst. Tato situace si již na konci 19. století a počátku 20. století vyžádala řadu pokusů o reformu bytové politiky. Nejprve byl v Rakousku několikrát upravován zákon o bytech dělnických, který přinášel dělnictvu úlevy na činžovní dani. Záhy se však ukázalo, že efektivnější bude zlepšit dostupnost stavebních úvěrů, a za tímto účelem byl v Rakousku i v Čechách založen státní bytový fond.
Za 1. světové války problém nedostatku bytů v Rakousku i v Čechách zmizel, ale pouze do roku 1917. V tomto roce byla v Rakousku přijata nová nařízení, která omezovala zvyšování nájemného i právo majitele domu dát nájemníkovi výpověď. V nově vzniklé Československé republice byl nedostatek bytů z důvodu nárůstu počtu obyvatel (návrat vojáků a úředníků z ciziny, přistěhování se cizích příslušníků) a z důvodu zabírání obytných budov novými státními úřady. I ČSR pokračovala ve vytváření zákonů na ochranu nájemníků. Stát také přistoupil k zabírání bytů za účelem jejich rozdělení mezi uchazeče.
Ve třetí části textu se autor zaměřuje na zavedení opatření pozitivní bytové politiky, která má za účel podporu výstavby nových domů a bytů, v ČSR v letech 1919-1921. Mezi tato opatření patří například zřízení nového státního bytového fondu, poskytnutí státní záruky nebo přímo finančního příspěvku na stavební úvěr, vyvlastnění pozemků a jejich následné rozdělení v rámci pozemkové reformy. Po shrnutí důsledků opatření autor konstatuje, že nesplnila očekávání a nepřinesla téměř žádné zlepšení bytové nouze.
Koncem roku 1921 končila platnost dvou zákonů, které upravovaly většinu opatření bytové politiky, která jsou výše uvedena, zákona o stavebním ruchu a zákona o ochraně nájemníků. Proto musely být v roce 1922 vydány nové verze těchto zákonů. Novely zákonů, které nebyly nijak významné, autor v textu detailně popisuje. Dále upozorňuje na chybné předpoklady společnosti, že vlastníky domu jsou vždy kapitalisté, kteří se obohacují na chudých sociálně slabých nájemnících. 
Od 1. května 1922 byl zákon o ochraně nájemníků znovu novelizován. Vláda si konečně uvědomila, že válečným znehodnocením peněz mohou trpět i vlastníci domů a bytů, proto povolila postupné zvyšování nájmů a rozšířila právo k výpovědi. Zrušeny byly i nájemní úřady, které rozhodovaly o přípustnosti zvýšení a o přiměřenosti nájemného.
V závěru autor konstatuje, že válka přinesla i v bytové politice spoustu zbytečného organizování, administrativy a opatření, která omezují nejzákladnější práva daná ústavou, a to práva osobní, práva na ochranu příbytku a právo na volnost pohybu. Jediným východiskem z bytové krize je podle něj stavět nové byty a domy. 

(Doležalová Alena)