Kaizlova "Věda správní"

Abstrakt:

Autor se zaměřuje nejprve na cenovou arbitráž, jakožto zprostředkování směny. Poukazuje na to, že arbitráž nabývá na významu a stává se nezbytným doplňkem dělby práce. V poslední době se pak ukazuje, že zprostředkování směny může být samo o sobě živností. Autor dále dělí obchod podle různých kritérií. Dělba práce se projevuje i v obchodě tím, že obchodník už není dopravce, ale tyto funkce se od sebe čím dál tím častěji oddělují. Dokonce je zde i prostor ke vzniku nových povolání jako například špeditér, který se vmezeřil mezi kupce a dopravce. Cenová arbitráž je stejně hospodářsky produktivní jako například hornictví, přesto socialisté proti ní brojí a označují ji jako pijavici na těle národohospodářském. Přičemž právě arbitráž je hybnou silou pokroku a vede ke zlevňování výroby. Pakliže je cena na domácím (blízkém) trhu výrazně vyšší než ceny na okolních trzích, pak se najde podnikatel, který bude ve velkém nakupovat na levnějších trzích a zboží dopravovat na trhy, kde je zboží dražší, a tím bude snižovat cenu na dražším trhu. Pakliže producent na dražším trhu nebude schopen cenu snížit na úroveň cen vzdálené konkurence plus nákladů na dopravu, bude nucen výrobu ukončit. Toto platí ovšem pouze v případě, že se jedná o statek, který je možné za rozumnou cenu přepravovat. Arbitráž vede k optimálnímu využití výrobních faktorů. Domácí výrobci se často snaží využít svého politického vlivu, aby zabránili vstupu konkurentů na trh. To se děje pomocí různých zákazů na dovoz výrobku z ciziny nebo pomocí cel. Tato ochranářská opatření většinou vedou ke zvyšování cen. Směna obecně má zájem na mírovém prostředí a často pomáhá zmírňovat národní antipatie. Našly by se ale rovněž jistá negativa. Jedná se například o problém, že obchodníci se často nechovají vlastenecky a jsou zbabělí. Hospodářská politika se má snažit o to, aby byl obchod v souladu se společenským blahem. Jednotlivé politiky svými jmény vystihují svůj vztah k mezinárodnímu obchodu. Dále se autor zabývá rekapitulací a vysvětlením jednotlivých hospodářských politik jako například merkantilismu a jiných. Merkantilismu, který bohatství země posuzoval podle množství drahých kovů, zůstávalo skryto, že bohatství země nespočívá v množství zlata, ale v množství statků, které za ně můžeme koupit. V druhé polovině 19. století se jak v Rakousku, tak ve Francii pomalu, ale jistě projevovala snaha alespoň zmírnit ochranářská cla. Cla se rušila pomocí smluv mezi zeměmi, ty však byly uzavírány většinou pouze na deset let. V 80. letech 19. století, kdy již tyto smlouvy povětšinou nebyly platné, se znovu prosazoval protekcionismus.  

(Turko Dominik)