Ztráta schopnosti liberalismu a socialismu pojmout celý hospodářský život z programového i teoretického hlediska ve veřejnosti vyvolává pocit hledání nových myšlenek a směrů, které by dokázaly pojmout celek. Jako alternativu Potužil zmiňuje korporativismus, který se ve společnosti stává poměrně populárním. Socialismus kritizuje jako směr, jehož hlavním nedostatkem je, že naučil lidi svalovat svůj „neblahý hospodářský osud“ na stát a odvádí lidi od podnikání. Oproti tomu liberalismus a jeho hospodářská forma – kapitalismus - jsou nevyhovující protože, nabádají k usilování o co nejvyšší podnikatelský zisk. Čistý liberalismus se také kvůli změnám v sociálních poměrech stává nedostatečným. Potužil zdůrazňuje, že nové poměry vyžadují novou hospodářskou politiku ve směru většího zaměření na potřeby celku než jedince. Dále hovoří o zdiskreditování jak liberalismu, tak socialismu a o tom, že se nemohou stát světonázorem kvůli přílišnému materialismu a důrazu na hospodářské činitele. Lidé se snaží nalézt určitou syntézu novodobých směrů, ideově čisté teorie již nestačí. Pozornost ve společnosti se tak obrací k ideám stavovským, a to nejen v hospodářství, ale i v jiných oblastech, jakými jsou kultura či duchovní potřeby. Stavovství podle Potužila lidem nabízí ucelený světonázor i vroucnější vztah k Bohu než liberalismus a socialismus, je pružnější, nedogmatický, přizpůsobitelný času i místu. Korporativismus je popsán jako směr, v jehož ideách stát neslouží jednotlivci, nýbrž vyšším cílům, dělba práce je určena podle funkce, jakou člověk ve společnosti vykonává. Liberalismus i socialismus předpokládají centralizovaný stát, kdežto korporativismus dává autonomii jednotlivým funkčním celkům.
I přes výhody, které společnost může v korporativismu spatřovat, Potužil upozorňuje na to, že s korporativismem je nutné nakládat velmi opatrně, protože je sice funkční ve svých teoriích, ale i korporativismus ve skutečnosti pokulhává a stejně jako ostatní směry předpokládá disponovaného činitele. Závěrem cituje Maxe Webra a jeho myšlenku „všedního dne“, že každá změna se opět navrátí do starých kolejí.