Teleologie jako forma vědeckého poznání

Abstrakt:

Kniha se zabývá problematikou teleologie v pojetí Karla Engliše. Je rozdělena do čtyř kapitol, kde autor postupně rozebírá formálně logické konstrukce poznatku, teleologické poznatky formální, myšlení pod maximálním účelem a upotřebení teleologie ve vědě. Východiskem se stává poznatek, že při bádání bychom se měli soustředit na vhodné použití metod a hlavně pak na to, abychom brali na zřetel, za pomoci kterých metod jsme k těm kterým závěrům dospěli.

(Charvátová Kristýna)

Hodnocení:

Kniha se zabývá problematikou teleologie jakožto formy vědeckého poznání. Autor zde podrobně popisuje základy teleologie a teleologického způsobu nazírání. Povaha díla je spíše filosofická, neboť záměrem autora bylo vydání trojdílného spisu, na základě kterého bychom mohli hodnotit a řešit hospodářské a praktické otázky (samozřejmě za pomoci teleologie). Nicméně toto dílo, ačkoliv má spíše filosofický ráz, čtenáře zasazuje do teoretického pochopení teleologického způsobu nazírání. Nejsou zde ve větší míře řešeny praktické ani hospodářské otázky.
Teleologie je autorem chápána jako forma nazírání, za pomoci které zpracováváme zkušenosti. Ačkoliv Engliš byl jedním z prvních českých autorů, který se otázce teleologie blíže věnoval, sám zde popisuje úvahy svých předchůdců, jimiž byli například Aristoteles a jeho přírodně-filozofická teleologie, či Tomáš Akvinský, který se odvolával na to, že vše na světě je vytvořeno jako promyšlený plán. Dalším autorem, o kterém se Engliš zmiňuje a z jehož myšlenek vycházel, byl i Immanuel Kant. Zde je projednávána rozdílnost Kantova dichotomního pojetí (a tedy rozlišování na to, co je, a co má být) a Englišovy trichotomie (je bráno v úvahu i to, co je chtěno, tedy účelovost).
Engliš se domníval, že k poznání a pochopení ekonomických jevů můžeme dojít pouze za předpokladu sledování účelu, kterého chtějí subjekty dosáhnout.  Z tohoto důvodu také kritizoval své předchůdce za to, že sledovali probíhající jevy pouze na základě vztahu příčina-následek a nijak se nezabývali tím, že se v našem jednání projevuje vůle subjektů a snaha dosáhnout jimi stanovených cílů.
Další z otázek, kterou autor řeší, je rozlišení věcí správných a nesprávných, resp. pravdivých a nepravdivých. Vzhledem k záměru, který subjekt sleduje, jsou logické nástroje buďto správné, nebo nesprávné, ale v případě empirických soudů (které jsou podložené zkušenostmi) nemůžeme určit, zda jsou správné nebo ne. Soudy mohou být pouze pravdivé, nebo nepravdivé, přičemž pravdou autor rozuměl shodu skutečnosti a soudu. Do té doby nebyl tento pojem ostatními autory blíže specifikován, ačkoliv už byl takto společností všeobecně přijímán.
Věda byla v knize popisována jako soustava homogenních myšlenkových představ a pojmů o vnějších realitách, kdy každá věda měla být noeticky fundována. V případě, že by věda nestála na noetických základech, byla by nejistou, nejasnou ve svém základu a výsledky, které bychom na jejím základě dostávali, by postrádaly jistotu. Za řešení tohoto problému Engliš považoval noetickou očistu věd. Vědy dále rozlišoval na vědy normativní, přírodní a teleologické. U věd normativních a přírodních tvrdil, že se lidé chovají spíše kauzálně, nicméně v případě věd teleologických se setkáváme s účelovým jednáním, na jehož základě je celé dílo postaveno. Mezi vědy teleologické autor zařazoval i ekonomii a nacházel v teleologických vědách filozofický základ jednání.
V další části knihy jsou pak podrobněji rozebírány teleologické formální poznatky a teleologické myšlení pod maximálním účelem. Autor se zde blíže zaobíral povahou logického subjektu, jeho svobodou vůle a nutností doplňování samotného poznání empirickými zkušenostmi. V případě, že bychom ale docházeli k názoru, že v chování určité skupiny lidí existují nějaké podobnosti, nemůžeme už takový výklad považovat za teleologický. Spíše bychom se pak měli zaměřit na hledání příčiny tohoto jednání, tedy určité kauzality.
Teleologické myšlení pod maximálním účelem bylo chápáno jako požadavek maxima, a nikoliv jen určité míry. Autor zdůrazňoval, že hodnota jednotlivých aktů je dána užitkem, přičemž lidé dávají přednost větším užitkům před menšími, na základě čehož jsou schopni jednotlivé akty uspořádat podle užitku. Je zde zmínka i o teleologickém principu racionality, neboli principu hospodárnosti, který je popisován jako snaha o dosažení maximálního užitku za minimálních nákladů. Tento princip bychom měli považovat za teleologický, protože jak užitek, tak náklad, který je vynakládán, je za nějakým účelem.
Další otázkou, o které Engliš pojednává, jsou prostředky – jejich omezenost a upotřebení. Východiskem zkoumání je prostředek, přičemž pokud bychom se zaměřili na jejich omezenost, měli bychom od sebe odlišovat omezenost relativní a absolutní. Lidé se samozřejmě snaží dosáhnout v závislosti na omezených prostředcích maximálního užitku, čehož mohou dosáhnout pouze tak, že zvolí nejefektivnější kombinaci mezi danými možnostmi upotřebení, což vyžaduje konečnou množinu podúčelů a meziúčelů. Zde vidíme rozdíl mezi kauzálním řetězcem příčin a důsledků, který vede k nekonečným řadám, a naším případem, který vede zpět k počátečnímu účelu.
Je zde nastíněna také problematika relativního užitku, který se stává formálním zákonem teleologického myšlení. Opatřování prostředků je založeno na stejném principu, jako teorie upotřebení, jen s tím rozdílem, že vytváříme stupnici v závislosti na minimálním možném nákladu na jejich opatření. Hranicí mezi těmito dvěma teoriemi se stává bod, kdy se střetne upotřebení a opatřování prostředků. V tomto bodě je potom hranice účelového metody pod maximálním účelem.  Lidé tedy chtějí dosáhnout minimální škody a maximálního užitku, což autor nazývá principem racionality, kdy subjekt není uvažován pouze v rovině objektivního principu, ale jako samostatně racionálně jednající bytost.
V závislosti na tom, jak autor chápe vědu a metodu, dále popisuje základní úlohy metodologického bádání ve vědě. Mezi ně bychom zařadili zejména požadavek na to, aby metodologie vycházela z logiky myšlenkových vazeb (a tedy odlišení, zda je myšlení správné, či ne), a dále potřebu soustředění se na vhodné užívání těch kterých metod při vědeckém bádání. Dalším z mnoha požadavků, které autor uváděl, by bylo hledání odpovídajícího způsobu zkoumání, který je požadován samotným předmětem bádání a vykládání poznatků, které jsme učinili na základě zkoumání v souvislosti s jeho metodou, což následně ozřejmuje výsledky, k jakým ve vědeckém bádání dospíváme.

(Charvátová Kristýna)