Výklady národohospodářské

Abstrakt:

Celou knihu autor pojal jako výkladovou učebnici národního hospodářství české země. Kniha je rozdělena do čtyř kapitol, přičemž každá kapitola pojednává o jiném tématu: průmysl, zemědělství, úvěry a snahy sociální a pojišťování.

(Zámečník David)

Hodnocení:

V každé kapitole se řeší několik témat, které se autor snaží objasnit nebo naopak některou problematiku vyřešit. Tato kniha je celkem čtivá, protože se nejedná o souvislý text, a ačkoli byla kniha napsána v roce 1909, tak použitý jazyk se silně přibližuje tomu dnešnímu.
V první části knihy se autor zaměřil na české hospodářství, které v té době ovládali Němci. Odběratelé by měli udělat nápravu a zaměřit se na české obchodníky a jejich výrobky. Tím se zvýší tržba a vyroste z ní silný český průmysl. Ale pokud by se přenechal našemu západnímu sousedovi, byl by český průmysl ztracen. Autor požaduje povznesení rolníků, živnostníků, průmyslu a obchodu. Bohužel v té době neměla česká země tolik prostředků na zlepšování tehdejší hospodářské situace jako např. Maďaři. Nefungovalo tu heslo „Svůj k svému“ – pokud budou lidé kupovat suroviny od svých “nepřátel“, dávají jim do rukou mocnou zbraň k vlastnímu zničení. Celou tuto situaci označil autor jako zločin! Bylo zapotřebí zakládat čistý průmysl všude tam, kde ho bylo potřeba. Lidé by měli více užívat svého kapitálu, který převážně ležel v záložnách. Tím by nedovolili Němcům, aby jim mohly záložny půjčovat. Průmysl v té době trpěl občanskou krizí a zejména některá odvětví byla těžce zasažena. Největší újmu na krizi utrpěl dělník, který byl odkázán svoji existencí na možnosti denního výdělku. Mnoho továren v daném odvětví začalo propouštět a tím mnoho dělníků přišlo o práci. Dalším z českých hospodářských nedostatků byla nepodnikavost;  živnostníci neměli dostatek smyslu a pochopení pro využívání vhodných příležitostí a prostředků k zahájení podnikatelské činnosti.
Kvůli nedostatečnému vzdělání zkrachovalo na začátku 20. let 20. stol. několik desítek podniků. Proto by se podnikatelé měli zaměřit na své zaměstnance a dostatečně je vzdělat v daném oboru.

Co se týče zemědělství, hospodářské a kulturní poměry se staly předmětem vyšetřování. Technická zemědělská výroba byla v některých okresech dost pokročilá – užívalo se zejména vody a páry – jinde zas byla značně pozadu. Čím více se v té době stával výnosnějším chov dobytka, stoupaly však ceny i jiných surovin (vejce, máslo, aj.). Začalo se také řešit pojišťování rolníků. Nejvíce se pojišťovalo proti ohni, naopak se podceňovalo pojištění proti krupobití, což se následně v mnohých případech nevyplatilo. 
Mzdy zemědělského dělnictva vzrostly za posledních 20 let o více než 50%.
Zřizování rolnických uložišť bylo téma, které se v té době často projednávalo. V sousedním Německu se zřizování skladů obilí ujalo, avšak v české zemi nepřineslo rolníkům žádný prospěch. Autor připouští, že v sousední zemi mají lepší podmínky pro zřizování skladů. Za neúspěch této záležitosti u nás přikládá nevyhovující zákon. Dalším tématem bylo zlepšení hmotného stavu rolníků v podobě řádně upravených pozemků. Tam kde byly každoročně záplavy, tam musela být provedena regulace vodního toku neboli meliarace pozemku. Díky pokroku technické vědy se daly špatné pozemky proměnit v úrodná pole. Autor se též pozastavuje nad zákonem, který vylučoval jakákoliv poškození jednotlivce při rozdělování hospodářských pozemků. Snížily by se tak rolníkovy náklady spojené s poklesem zemědělských plodin.
V závěru autor dává za příklad dánské zemědělství, kde se z obilí zaměřili na chov dobytka, ze kterého měli daleko vyšší výnosnost; zamýšlí se, zda česká země Dány někdy dohoní.

Začala se také řešit otázka půjčování peněz a s tím spojený i pojem úvěr. Dobrý úvěr byl zdrojem hospodářského rozkvětu. Existovalo několik úvěrů: veřejný (dlužníkem je stát, kraj, obec), osobní, reální, hypothekární (zástava je věc nemovitá). Osobní úvěr se ujal zejména v obchodním životě. Obchodník koupil zboží, které hned prodal, proto potřeboval úvěr na kratší dobu. Proti tomu rolník musel čekat celý rok na úrodu, než mohl prodat plodiny, proto potřeboval zejména dlouhodobý osobní úvěr. Důležitou úlohu zde hrál úvěrový spis. Jeho nejběžnější formou byl dlužní úpis nebo směnka. V organisaci úvěru zaujímaly přední místa peněžní ústavy: banky, spořitelny, záložny. Banky zpravidla sloužily obchodníkům a průmyslníkům a zprostředkovávaly jim krátkodobý úvěr. Pro úvěr dlouhodobý zde fungovaly jiné ústavy a to banky hypothekární. Pro rolnické úvěry byly zřízeny hospodářské záložny a pro malé živnostníky záložny občanské.
Spořitelny: zde nás autor nechvalně srovnává s Německem, kde byly tyto instituce více užitečné a prospěšné než u nás. V sousední zemi neměly spořitelny tendenci vydělávat, ale pečovaly, aby při každé příležitosti shromažďovaly úspory méně bohatým lidem a vrstvám. U nás se v té době přijímaly vklady pouze ve spořitelnách, kdežto v Německu se dalo využít továren, dílen, úřadu, škol. Také tam byly zavedeny odborné kurzy pro vzdělání pracovníků.
Dalšími probíranými tématy byly záložny na vesnicích, kde malý rolník a řemeslník byl odkázán jen sám na sebe. Avšak když na ně dolehla hospodářská krize, na koho se měli obrátit? Kdyby potřebovali vysoké sumy, mohli využít okresních záložen, ale ta se jim při malých obnosech nevyplatila. Autor proto navrhuje zavedení záložen na vesnicích, které by drobným zemědělcům poskytly i malý úvěr.
Poslední kapitola knihy je zaměřena zejména na sociální vazby a pojišťování. Z první části bych rád vyzdvihl autorův článek o ochranném dělnickém zákonodárství, ve kterém silně napadá problematiku práce přes čas. Mnoho podnikatelů si neuvědomovalo, že dělník potřebuje oddych a přestávku. Mnozí si mysleli, že když dělník bude pracovat přes čas a v neděli, tak si vydělá daleko víc peněz. Ale ve finále si vydělali jen tolik, kolik sami spotřebovali. S takovýmto přístupem by měli fyzické problémy. Autor nenavrhuje změnu pracovní doby, ale změnu systému v podniku, která by nenutila dělníky pracovat více, než musí. Dalším žhavým tématem byly spory mezi dělníky a podnikateli. V tehdejší době u nás nebyla žádná instituce, která by řešila spory mezi těmito dvěma stranami. Často situace vedla ke stávkám, což sice způsobilo snížení zisku podnikatele, ale i snížení mezd zaměstnanců, takže byly poškozeny obě strany. Proto se zřídily tzv. smírčí soudy, které měly za úkol řešit konflikty mezi kapitálem a prací. Česká země se nejvíce inspirovala Anglií, kde tyto soudy fungovaly již od roku 1896. V té době se také začaly utvářet dělnické organisace, které chránily dělníky proti hospodářským útiskům. Protože dělníci neměli moc vysoký plat, začaly se pro ně stavět levné dělnické byty. Kdyby dělníci bydleli v rodinném domě či činžovním bytě, tak na nájemném by vynaložili největší část jejich mzdy.
Z druhé části, která se zaměřuje na pojišťování, bych se rád zmínil o pojištění nezaměstnaných. Spekulovalo se, zda by toto pojištění mělo být povinné či nikoliv. Například bernská městská rada věnovala tamější dělnické spořitelně 12 000 franků. Proto se u nás připravoval zákon, kterým bychom následovali vyspělejší evropské země.

(Zámečník David)