Nové cesty úvěru: Veřejné investice a jejich financování

Abstrakt:

Autor se v knize zabývá řešením hospodářské krize. Jako jediné možné východisko z krize vidí úvěrovou expanzi, na kterou se zaměřuje z pohledu několika různých směrů myšlení. V druhé polovině knihy se autor snaží vyvrátit některé mylné představy o úsporách, investicích a úvěrech, a zaobírá se tím, jak obecně krizi řeší socialistické a nesocialistické strany ve svých programech.

(Doležalová Alena)

Hodnocení:

Kniha se zabývá otázkou, zda dosavadní literatura o finančních a hospodářských krizích poskytuje již objektivní východisko pro řešení problému financování veřejných investic. Zaobírá se úvěrovou expanzí jako hlavním prostředkem financování investic a pohlíží na ni z pohledu pěti různých směrů myšlení, jejichž názory autor popisuje v prvních pěti kapitolách. Všechny tyto směry se shodují v tom, že stanovují úvěrovou expanzi jako prostředek k léčení krize. Ovšem krize, která se dá takto řešit, je pouze historická krize charakterizovaná probíhajícími hospodářskými cykly.
Zakladatelem prvního směru, nazývaného nové úvěrové teorie, byl ředitel Královské britské banky H. D. Macleod. Pokusil se dokázat, že banky nejsou při poskytování úvěrů závislé na úsporách nashromážděných ve formě vkladů, ale že mohou samostatně vytvářet prostředky potřebné k vyplácení úvěrů. Poskytované úvěry mohou pomoci vytvořit nové statky. Tento směr zavádí nový pojem národohospodářský úvěrový fond, jehož pramenem jsou rezervy pracovníků a přirozené suroviny potřebné k domácí výrobě. Jen z toho plyne kupní síla, poskytování úvěrů má probíhat jen v rámci tohoto fondu, aby bylo možné vyhnout se inflaci.    
Dalším směrem myšlení, který autor popisuje, je universalistická škola O. Spanna. Peníze podle ní byly již před směnou a dělbou práce, a jejich účelem není směna, ale správné uspořádání úkonu, aby bylo dosaženo zamýšleného cíle. V každém poskytnutí úvěru vidí vytváření peněz, a hranice pro poskytování úvěrů jsou dány jen konečným cílem celého hospodářství, ne potřebami jednotlivců.
Autora knihy velice zaujal nápad profesor národohospodářství E. Milhauda, který navrhuje zavedení tzv. warrantů, skladních listů, jako nového druhořadého platidla. Tímto opatřením by došlo k odstranění peněžního monopolu státu. Milhaud chce, aby věřitelé v době deprese nebyli oprávněni chtít zaplacení dluhů penězi, ale statky a službami, které by si stejně za obdržené peníze pořídili. Velkoobchody by se zavazovaly dodavatelům, že jim zaplatí ve warrantech, které pak dodavatelé mohou v jejich obchodech použít místo peněz k placení.          
Jako příklad dalšího směru uvádí autor „názory teoretických skeptiků“, publikované např. v knize The Future of Monetary Policy, kterou napsala skupina anglických prakticky zaměřených ekonomů. Ti konstatovali, že v případě, kdy ostatní vypůjčovatelé již nemají důvěru, může si stát sám půjčovat v období deprese na nízký úrok a financovat různé činnosti. Veřejné investice představují podle nich růst národního majetku, ovšem jen v dobách deprese, v dobách hospodářského rozkvětu zvyšují ceny, což vede ke zvyšování soukromých investic, tedy nezdravé expanzi. Také by v době deprese mělo docházet ke snižování daní, i za cenu deficitu státního rozpočtu.
Názory školy kvantitativní jsou v této knize reprezentovány E. F. M. Durbinem, který si pokládá otázku, za jakých okolností by k vyrovnání rozdílu mezi úsporami a investicemi v době krize, mohl sloužit spotřebitelský úvěr. Spotřebitelský úvěr vyvolá poptávku po penězích, což vede ke zvětšení výnosu z kapitálu. Naproti tomu úvěry poskytované výrobcům vedou ke zvětšení poptávky po statcích. Durbin dále navrhuje zřízení ústředního finančního úřadu, který by určoval politiku cedulové banky i ministerstva financí. Cílem dlouhodobé politiky by bylo trvalé udržení cen za současného vzrůstu důchodů, jedná se tedy v podstatě o plánované hospodářství. Odstraněním krize by se měla zabývat politika krátkodobá, kterou by ústřední finanční úřad realizoval za pomoci různých prostředků, např. státní garance pro soukromé investice, přímou účast státu v průmyslových investicích či likvidací závazků postiženého průmyslu. Stejně jako teoretičtí skeptici i Durbin navrhuje možnost deficitního rozpočtu v době krize. 
V dalších kapitolách autor vyvrací tzv. bludy (jak je sám nazývá) o spoření, investování a úvěrech: blud o kapitálové chudobě bránící investicím, blud o nutnosti nejprve uspořit a pak teprve investovat, blud o konsumaci uspořeného kapitálu provedeným dílem, omyl spočívající v nerozlišování úspor rezervních od úspor tvůrčích, chybné tvrzení, že poskytování úvěru závisí jen na jmění přítomném a účel úvěru (tedy jmění budoucí) není důležitý.
V posledních dvou kapitolách autor porovnává socialistické a nesocialistické strany a jejich programy z hlediska způsobů řešení krizí.
Nakonec autor dochází k několika závěrům. Odmítá prostředky, které chtějí řešit krizi monetárními zásahy. Cedulová banka musí podle něj poskytovat stejně krátkodobé jako dlouhodobé úvěry. Hlavní podstatou krize je nezaměstnanost. Jedinou cestou z krize je expanze úvěru na financování investic. Finanční opatření je nutné budovat na základě delším, než je navyklá představa jednoho rozpočtového roku, musíme myslet alespoň v pětiletce, je prostě třeba přizpůsobit státní hospodářství několikaleté periodě.   
Ke knize autor připojil své dřívější články publikované v časopisech Čin a Národní osvobození v letech 1933 až 1935, jednalo se o články: Krise a úvěr; Krise, kredit a spoření; Nové tvůrčí úspory a úvěry; Politika otevřeného trhu a její překážky; Englišova východiska; I bez inflace a devalvace jde vyjít z krise; Nový měnový zákon a nebezpečné zdražování; Zdražování v konjunktuře; Teoretické předpoklady Englišova návrhu; Rozhodnuto – a co dále?; Nejen usnadňovat úvěry, ale také nutit více k investicím. Ve všech těchto článcích se autor zabývá možnými řešeními hospodářské krize, zejména devalvací, inflací a expanzí úvěru na financování investic. Jako největší problém vidí neustále upřednostňování úspor před investicemi, které mohou přinést nejen větší zaměstnanost, ale i větší produkt a více peněz v oběhu.

(Doležalová Alena)