Kniha „Národohospodářská theorie“ je učebnicí ekonomie, která se zabývá vysvětlením ekonomické terminologie stejně jako ekonomických vztahů. Kniha je rozdělena do následujících kapitol: O hospodaření a hospodárnosti, O potřebách, O statcích hospodářských, Pohnutky jednání hospodářského (ekonomická psychologie Wagnerova), Hospodářské subjekty (jednotky), Hospodářské principy a formy organizační, Pojem hospodářství národního, Vývoj hospodářství národního, Úkoly a soustava vědy národohospodářské, Vývoj vědy národohospodářské, Název vědy a dějiny universitního studia národohospodářského, Methody v politické ekonomii, Roztřídění theorie (nauky) národohospodářské, Stručný přehled význačnějších děl z literatury o theorii národohospodářské, Přehled, Příroda, Obyvatelstvo, Velikost obyvatelstva, Hustota obyvatelstva, Rozvrstvení obyvatelstva dle pohlaví, Obyvatelstvo dle věku, Rozvrstvení obyvatelstva dle sídel, Rozčlenění obyvatelstva co do povolání, Měna (pohyb) obyvatelstva, Sňatky, Porody, Úmrtí, Přirozená měna obyvatelstva (porodové přebytky), Učení Malthusovo, Přelidnění (absolutní a relativní či sociální) a nejnovější pokles porodů, Stěhování (sociální příčiny měny (pohybu) obyvatelstva), Národní hospodářství a stát, Stát a soustava hospodářské svobody (svobodné soutěže), Účinky svobodné soutěže a směry zasahování státního, Právo vlastnické a dědické, Národní hospodářství, věda a technika.
Kapitola 1. O hospodaření a hospodárnosti rozumí pojmem hospodaření promyšlenou činnost člověka, který se touto činností snaží uspokojit své potřeby. Subjekt minimalizuje náklady pro dosažení daného užitku. Dále se v této kapitole nachází dělení hospodářské činnosti. Autor popisuje Mengrovu teorii oklikovosti výroby jako zdroj zásady hospodoránosti. Hospodaření slouží pouze jako prostředek k rozvoji lidstva, nemělo by se proto uplatňovat na úkor jiných cílů zejména mravních.
Kapitola 2. O potřebách popisuje potřebu jako pocit nedostatku, který se jedinec snaží odstranit. Potřeby jsou potom hybnou silou hospodaření. Potřeby jedince se mění a vývíjejí, roste množství prostředků k jejich uspokojení. Růst množství potřeb svědčí o kulturním rozvoji země a je důležitý pro rozvoj hospodářství jako takového. V opačném případě dochází k poklesu poptávky po zboží a následné produkce. Dále je v této části rozepsána dělba potřeb. Příkladem jsou kolektivní potřeby, které vznikají z příslušnosti k různým svazům jako veřejnoprávním či společenským.
Kapitola 3. O statcích hospodářských rozumí statkem vnější prostředek, který slouží k uspokojení lidských potřeb. Statky se dělí na volné a hospodářské, z volných statků se mohou časem stát hospodářské. Autor zmiňuje také dělbu dle Mengra na statky prvého řádu a řádu druhé, třetího atd. Znovu připomíná, že s růstem oklikovosti výroby roste produkce. Vedle hmotných statků existují potom služby či výkony, které jsou sice dle autora pro společnost důležité nicméně je chápe jako mimohospodářské. Statky se dají dělit ještě daleko podrobněji jak autor v další části ukazuje.
Kapitola 4. Pohnutky jednání hospodářského (ekonomická psychologie Wagnerova). V této kapitole se autor zabývá motivy hospodářského jednání. Podle dobových názorů se při hospodaření nejčastěji projevuje sobecká touha po zisku ač to není jediný motiv. Motivy jsou rozmanité vedle osobního prospěchu to je láska k rodině a další.
Kapitola 5. Hospodářské subjekty (jednotky) jsou fyzické a právnické osoby, které sdílejí potřeby a jejich hospodářská činnost je spravována jednotnou vůlí. Hospodářství se dělí na jedinecké (členem je jedna osoba) a pospolité, kde členy je více osob jako např. hospodářství rodinné. Mezi další organisační formy patří stát, církev. Pospolitá hospodářství se dále mohou dělit na všestranná, která se starají o potřeby alespoň většiny členů či částečná spravující jen zvláštní potřeby. Další dělba hospodářství může být na výdělková či spotřební.
Kapitola 6. s názvem: Hospodářské principy a formy organizační popisuje hospodářské principy jako zásady určující chování hospodářských jednotek ve vzájemných stycích. Tyto principy se liší pro hospodářství soukromá a veřejná. Cílem soukromých hospodářství je maximalizovat užitek vzhledem k omezení či maximalizovat zisk jedná-li se o firmu a tím sledují hospodářské cíle. Oproti tomu veřejná hospodářství sledují cíle mimohospodářské a jejich příjmy se řídí účely, na něž mají být vynaloženy. Principy hospodářské organizace mají různou dělbu, která je dále podrobněji rozepsána. V závěru potom autor dodává, že v jeho době docházelo k přenášení uspokojování potřeb z jedinců na stát, z čehož poté socialismus vyvozoval, že kolektivní hospodářství nakonec zabere všechny výrobní prostředky.
Kapitola 7. se nazývá: Pojem hospodářství národního. Dochází k vzájemné závislosti hospodářství veřejných a soukromých. Národním hospodářstvím se potom rozumí souhrn všech takových vzájemných závislostí na území jednoho státu. Takové národní hospodářství podléhá změnám. Subjekty národního hospodářství jednají se subjekty mimo něj a takové styky potom vytvářejí hospodářství světové.
Kapitola 8. Vývoj hospodářství národního. V historickém vývoji národního hospodářství se objevují jisté shody. Teoretikové dělí takový vývoj na jednotlivé epochy, což však neznamená, že by každý národ procházel nezbytně stejnými fázemi. V této části autor podrobně rozepisuje jednotlivé stupně vývoje, a jak se toto členění liší u různých autorů. Dle autora je nejcennější dělení Karla Buchera na uzavřené hospodářství domácností, městské a nakonec národní, které popisuje dobovou epochu autora.
Kapitola 9. Úkoly a soustava vědy národohospodářské. Vědou národohospodářskou se rozumí věda, jejímž předmětem je hospodářská činnost. Úkolem této vědy je vysvětlit konkrétní hospodářské jevy. Její práce je popisná i statistická. Zjišťuje příčinné souvislosti hospodářských jevů a zjišťuje tak hospodářské zákony. Dělí se na teoretickou nauku, hospodářskou politiku a vědu finanční. Politická ekonomie potom dle autora patří mezi vědy duchové. Oddělení líčení hospodářské politiky od teorie bylo u nás dříve než v Anglii, Francii i Německu.
Kapitola 10. Vývoj vědy národohospodářské. V této části autor popisuje vývoj bádání v oboru národohospodářském a popisuje příspěvky jednotlivých myslitelů jako je Adam Smith, Ricardo či Malthus. Tato věda byla zpočátku součástí filozofie, v 16. Století se však osamostatnila. Autor také popisuje jednotlivé ekonomické směry, jako je např. merkantilismus či fyziokratismus. Extrémně liberální školy nazývá liberálními, příliš jednostrannými a doktrinářskými. Dle něj liberálněhospodářská praxe vyvolala majetkové rozdíly i rostoucí počet chudých a nezaměstnaných, což je zajímavý postřeh vzhledem k tomu, že se autor na mnohé tyto „liberální“ autory v počátku práce odvolává (Menger, Bohm-Bawerk). Podrobně také rozepisuje kritiku liberálního směru historickou školou. Nakonec v této části zmiňuje marginalistickou revoluci.
Kapitola 11. Název vědy a dějiny universitního studia národohospodářského. Pojem oekonomika, který pochází ze starověku, znemaná vědu o domácím hospodářství. Vedle tohoto pojmu vysvětluje pojem chrematistika, politická ekonomika, národní hospodářství. Dále autor popisuje vznik národního hospodářství z vědy kamerální. Nakonec potom popisuje jeho vývoj na universitách, který se datuje od 18. Století a dokládá různé ekonomy, jež se na něm podíleli.
Kapitola 12. Methody v politické ekonomii rozumí vědeckou metodou logický pochod, kterým získáváme vědecké poznatky. Existuje metoda deduktivní, kde získáváme závěry logickou dedukcí z předpokladů a metoda induktivní, která vychází z pečlivého pozorování pravidelností. Dále autor porovnává induktivní a deduktivní metodu. Individualistická škola vydávala za ekonomické zákony závěry zjištěné deduktivní metodou a historická škola pouze induktivní metodou. Autor kritizuje oba přístupy vzhledem k jejich jednostrannosti. V závěru potom popisuje rozdíly a podobnosti ekonomických a přírodních zákonů.
Kapitola 13. „Roztřídění theorie (nauky) národohospodářské“. Ekonomická teorie se dělí na nauku o výrobě, oběhu, důchodu a spotřebě.
Kapitola 14. Stručný přehled význačnějších děl z literatury o theorii národohospodářské vypisuje názvy převážně německých autorů ale i anglických, francouzských či českých.
Další část učebnice se nazývá: „Základní činitelé vývoje národohospodářského“.
Kapitola 15. Přehled pouze vysvětluje, že národní hospodářství je geograficko-historickou individualitou, jehož vývoj ovlivňuje teritorium, obyvatelstvo a jeho vzdělání. Člověk a příroda jsou tak základními činiteli ovlivňující hospodářský vývoj.
Kapitola 16. Příroda. Vývoj ekonomiky je silně ovlivněn přírodou – podnebím, geologickou povahou země, tvarem zemského povrchu, povahou vodstva, polohou země i krásou přírody. Člověk se v průběhu dějin stává čím dál nezávislejším na přírodních podmínkách.
Kapitola 17. Obyvatelstvo definuje obyvatelstvo jako číselný souhrn lidí obývajících určité politicky ohraničené území. Dále autor rozlišuje pojmy národ a společenské třídy. Na vývoj ekonomiky působí národní ráz obyvatelstva (jeho zvláštnosti). Obyvatele Severní Ameriky charakterizuje bezmezná touha po výdělku jako Čechy vynalézavost, vznětlivost a menší důslednost a vytrvalost. Autor však dodává, že toto zobecnění platí pouze přibližně.
Kapitola 18. Velikost obyvatelstva. Absolutní počet obyvatel závisí na velikosti území a hustoty zalidnění, dále na hospodářské výkonnosti státu jako jeho politické organizaci. Ve větším národě je širší trh a větší dělba práce, specializace, lepší využití technologického pokroku atd. Evropa se vyznačuje značnou roztříštěností území, účinkem světové války narostl počet drobných států, na což autor pohlíží poněkud skepticky. Autor také uvádí hrubý odhad světového hospodářství, kde pouze 60 procent je zjištěno sčítáním. V kapitole jsou zobrazeny tabulky zobrazující hustotu zalidnění.
Kapitola 19. Hustota obyvatelstva, která udává poměr počtu obyvatelstva na jednotku jím obývané plochy. Rozdíly v hustotě zalidnění jsou z důvodů přirozených tj. poloha a hospodářských či politických. Jistá minimální hustota zalidnění je dle autora podmínkou pokroku. Hustota obyvatelstva vzrostla zvláště v 19. století, největší hustota čítala v autorově době v jižní a východní Asii, pak ve střední Evropě s Itálií a v Británii a konečně na severovýchodě USA. Autor k údajům udává dobové tabulky.
Kapitola 20. Rozvrstvení obyvatelstva dle pohlaví. Dle autora pohlaví obyvatelstva může vysvětlit jeho výkonnost, neboť výrobní a výdělečná činnost žen je nižší než mužů a dále pro pochopení poměrů sociálních a mravních v dané zemi. Obě pohlaví jsou na naší planetě stejně zastoupena. Mužů se rodí více, ale více umírají a navíc muži více přispívají k stěhování dle názorů autora. V autorově době již ženy začaly více figurovat jako pracovní síly, zejména ve více liberálních zemích nebo kde byly větší celibáty mužů. Počet žen převládal ve velkoměstech, kde mohly pracovat jako služebné či v textilním průmyslu a mužů v hornických okresech. Veškeré údaje autor dokládá náležitými tabulkami.
Kapitola 21. Obyvatelstvo dle věku. Sčítání lidu počalo v polovině 19. století, nicméně statistické údaje byly nadále nepřesné ohledně počtu dětí prvních dvou let. V další části autor popisuje věkovou pyramidu a důvody jejího tvaru. Udává také věkové rozvrstvení v různých zemích a přikládá k tomu tabulky.
Kapitola 22. Rozvrstvení obyvatelstva dle sídel. Autor popisuje nárůst počtu obyvatel měst oproti venkovu z důvodu rozkvětu průmysl a výdělečných či společenských výhod měst vůbec. Dále autor popisuje osidlování měst napříč historie. Zabývá se také vývojem měst v různých evropských zemích, USA a hlouběji pak popisuje počet měšťanů u nás.
Kapitola 23. Rozčlenění obyvatelstva co do povolání, kde se povolání definuje jako příslušnost jednotlivců do různých pracovních odvětví. Autor pak rozepisuje změnu struktury pracovních pozic, jako byl úbytek práce rolnictví z důvodů technologických změn, úpadku domácí průmyslové produkce (vlastní zpracování surovin), změna zákonu, vázanost zemědělské produkce atd., naproti tomu vzrostla průmyslová výroba, obchod, doprava či liberálních povolání (např. učitelství) zase z rozličných autorem popsaných důvodů. Vzrostla účast žen v pracovních odvětví, jak dodává autor statistickými tabulkami.
Kapitola 24. Měna (pohyb) obyvatelstva. Základními důvody změny počtu obyvatel je změna porodů a úmrtí, stěhování a sňatečnost. Autor dál popisuje registrování počtu obyvatel v historii Řecka a Říma.
Kapitola 25. Sňatky. Počet sňatků se v autorově době velmi lišil v různých zemích. Důvodem byly různé právní poměry, stěhování, hospodářské podmínky atd. Počet sňatků ve většině zemí v průměru poklesl. Poklesla sňatečnost vyšších tříd, stoupnul věk, ve kterém k sňatku dochází. Autor také popisuje důvody rozvodů a popisuje počty sňatků v jednotlivých letech 19. století v zemích Evropy na tabulkách.
Kapitola 26. Porody. Autor zde popisuje vývoj statistiky porodů, dále vlivy na porodnost. Od počátku 19. století poklesl počet porodů a to zejména ve vyšších třídách a ve velkoměstech. Autor popisuje příčiny tohoto jevu a dodává údaje o porodnosti a úmrtnosti dětí v Rusku, Rakousku a Německu.
Kapitola 27. Úmrtí. Muži umírali v průměru více a to ve všech věkových kategorií. Důvody byli nemoci, vojenská služba, namáhavá povolání atd. Největší úmrtnost byla u dětí. Autor potom vypisuje příčiny úmrtí. Až do 19. Století bylo více úmrtí ve městě, poměry se však zlepšily. Důvody byly například zdravotnické pokroky, zlepšení hospodářského stavu nižších tříd atd. Autor přidává tabulky dětské úmrtnosti pro jednotlivé země Evropy na přelomu 19. a 20. století.
Kapitola 28. Přirozená měna obyvatelstva (porodové přebytky) vyjadřuje poměr počtu porodů a úmrtí. Autor popisuje tendence porodních přírůstků evropského obyvatelstva a přidává tabulky.
Kapitola 29. Učení Malthusovo. V této části autor popisuje politickou podporu a represi porodů napříč historie. Začíná od řecké republiky, popisuje usměrňování populace ve středověku. Dále jako důsledek válek naopak pro-populační politiku merkantilismu. Nakonec dospívá k teorii T. R. Malthuse, kdy rozmnožovací tendence roste řadou geometrickou, ač výživné prostředky pouze aritmetickou. Autor popisuje dopady Malthusova učení na populační politiku a přidává kritiku jeho teorie jak z jeho pohledu, tak z pohledu jiných účení.
Kapitola 30. Přelidnění (absolutní a relativní či sociální) a nejnovější pokles porodů. Přelidnění je charakterizováno jako větší počet obyvatel k množství obživy. Dělí se na absolutní a relativní. Relativní přelidnění autor chápe jako dočasně větší počet lidí v určitých krajích či vrstvách obyvatelstva, než je možno zaměstnat a tedy uživit. Autor dodává, že se u nás není třeba obávat přelidnění, ba spíše růst počtu obyvatelstva podporovat. Ubývá totiž počtu porodů, což zdůvodňuje theorie blahobytová, sociálního vzestupu, vzdělanostní, urbanisační, racionalistické jako i jiné důvody, které autor dodává.
Kapitola 31. Stěhování (sociální příčiny měny (pohybu) obyvatelstva). Stěhování definuje jako opuštění domova za úmyslem hledání nových existenčních podmínek. Autor provádí dělbu definice stěhování na vnitřní a zahraniční jako i další dělení např. podle kvality vystěhovalců. Autor popisuje důvody stěhování a způsob osidlování USA, či dopady vystěhování na domovskou zemi. Nakonec popisuje charakter stěhování u nás, jaké subjekty za jakým povoláním či kam se nejčastěji stěhují.
Kapitola 32. Národní hospodářství a stát. Cílem této kapitoly je popsat jaké subjekty působí na národní hospodářství. V autorově době nejvíce působil na národní hospodářství stát, autor rozepisuje jakým způsobem. Autor také popisuje jak národní hospodářství naopak ovlivňuje stát. Dále cituje Engelse a další autory, kteří se zabývali mírou vlivu hospodářského života na ostatní zřízení či jaké nadstavby formují hospodářský život. V závěru autor zmiňuje svůj názor, že hospodářské poměry ovlivňují politickou a společenskou strukturu nikoliv však samy.
Kapitola 33. Stát a soustava hospodářské svobody (svobodné soutěže) se zabývá teoretickými směry, které zkoumaly postavení státu v ekonomice. Důsledkem liberálních názorů bylo prosazení principu svobodné soutěže. Pro fungování svobodné soutěže autor vyjmenovává jednotlivé nutné zásady.
Kapitola 34. Účinky svobodné soutěže a směry zasahování státního. Svobodná soutěž má příznivé i nepříznivé dopady na jednotlivce. Proto je nutné, aby v určitých oblastech zasahoval stát. Stát by však neměl dle autora zasahovat tam, kde může efektivněji působit trh.
Kapitola 35. Právo vlastnické a dědické. Výroba i výměna statků může fungovat jen na základě vlastnického práva. Vlastnictví statků pak dělíme dle subjektů na kolektivní a individuální, dále dle předmětu se dělí na movité a nemovité. V další části jsou zmíněny teorie o oprávněnosti vlastnictví, autor tyto teorie kritizuje ze snahy pochopit tak složitou instituci jako je vlastnictví jediným způsobem. Dále zdůrazňuje význam soukromého vlastnictví pro ekonomiku a přikládá dějiny vlastnického práva.
Kapitola 36. Národní hospodářství, věda a technika. Existují vzájemné vazby mezi ekonomikou, vědou a technikou, které se autor snaží popsat. Dále autor definuje pojem techniky, jeho cíl a jednotlivé druhy. Technika působí na hospodářský život, ale také forma hospodaření rozhoduje, kdo je nositelem techniky či na příklad určuje technické cíle.