Úspory a investice

Abstrakt:

V některých článcích autor reaguje nebo rozebírá poznámky jiných glosátorů své doby či zmiňuje autory různých názorů. Kniha je rozdělena do tří částí – články teoretické, polemické, kritické a programové.
V první části se autor zabývá teoretickými poznatky, ve druhé je již adresný a ve třetí části navrhuje systémové řešení. V úvodu hodně rozebírá kriticky i souhlasně Keynese a jeho dílo Všeobecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz a konfrontuje jej se svými názory či s realitou.
Autor také rozlišuje různé druhy úvěrů, např. reprodukční (krátkodobý provozovací úvěr), produkční (investiční úvěr) a konsumpční úvěr (financování státního deficitu pomocí umístění pokladničních poukázek v bance během krize).
V článku „Dr. Engliš a devalvace“ kritizuje Englišův postoj k řešení krize, zejména změny jeho postoje, k čemuž používá citace z Englišovy Krise (rok vydání 1933). Engliš chtěl snazší zahraniční obchod bez deflace domácí cenové hladiny, kdy nakonec vidí východisko v devalvaci. Tudíž byl odklon od zlatého standardu.
V článku „Zneužitý Marx“ kritizuje Josefa Ulricha za nepochopení marxismu, a to zejména v pojmu kapitál. Marx chápal kapitál, že potřeba zajistit si stáří (důchody) vede k vytvoření závazku, aby jiní pracovali pro staré a ne jen jako stroje. Kapitálem je i lidská práce.
V článku ohledně konjunktury zmiňuje, že konjunktura se objevuje v době trvajícího politického neklidu (rok 1937) a je důsledkem státních zásahů. Zvýšená investiční činnost států je způsobena zejména zbrojením. Deficity jsou kryty konsumpčním úvěrem. Rozdíl je v neparticipaci veřejného sektoru na ziscích. K zajištění trvalé konjunktury se má stát přičinit zlepšením strukturální nezaměstnanosti, prováděním nevojenských investic.
„Keynes a politika potírání krizí“. Dříve se mělo za to, že konjunktura je zákonitá a následná recese také. To již ale neplatí, protože v období krize může stát ekonomice pomoci svými investicemi na základě úvěrové expanze. Keynes v roce 1937 doporučuje Anglii krocení vládních investic, protože se již nenachází v krizi, během které jsou vládní investice potřebné.
V poslední části knihy se autor zabývá Programem hospodářské obnovy, který měl poskytnout práci všem za zvýšené životní úrovně. Hospodářství musí být řízeno, protože soukromé podnikání to nezvládlo. To znamená nástup plánovaného hospodaření, buď přímého či nepřímého. Nepřímé plánování znamená pomocí institucí nepřímo působit na stabilitu cen, důchodů, nezaměstnanosti, daňovou politiku řízením úvěru (vliv centrálního systému na úvěrovou bankovní politiku), regulace investiční činnosti a regulace cen. Přímé plánování jsou zásahy z centrálního místa na celkové hospodářství. Toho jsme svědky v Německu, v Americe se o to pokusil Roosevelt s návrhem Industrial Expansion Bill. U nás by se jednalo o nafouknutí státní správy, kde se má najít dostatek úkolů (alespoň krátkodobých) k využití všech pracovníků. Naše heslo bude stejné jako Roosevelta „Abundance, not security“. Místo omezování ekonomické činnosti bychom měli probouzet hospodářskou aktivitu v soukromém i veřejném podnikání.
Otázka je, zda plánování může fungovat na demokratických základech, které jsou v ČSR zažité. Nelze se obejít bez konfliktů státní moci a svobody jednotlivce. To ale neznamená, že plánování vylučuje demokracii ve státě. Plánování neurčuje spotřebu, ale odhaduje budoucí potřebu. Autor se chtěl vyhnout sovětskému hospodářství, kde klesá produktivita dělníka častou změnou povolání. Dokonalé plánování vybudované na správných odhadech se může podle něj hodně přiblížit volnému trhu.

(Zmeškal Patrik)

Hodnocení:

Autor se mi jeví prosocialisticky orientován, hlásí se ke Keynesovi, ačkoli kapitalismus nezavrhnul. Socialismus se mu ale jistě jeví jako lepší politický systém.

(Zmeškal Patrik)