Nové vývojové tendence v československém a světovém bankovnictví

Abstrakt:

Autor v úvodu dává právě probíhající světovou hospodářskou krizi za vinu obchodním bankám. Po válce se banky odchýlily od předválečných konzervativních zásad a poskytovaly riskantní úvěry. Dále uvádí, že první snahy o ozdravění se objevují již v roce 1925, kdy byly vydány bankovní zákony, které pak dále rozebírá a uvádí jejich výhody a nevýhody, přičemž zmiňuje nepopiratelnou nutnost státní kontroly bank a peněžních institucí. Dále se dočteme o mnohých slabinách fúzí v Česku, jako například nedostatečné množství rezerv a vlastních finančních prostředků, což má často za následek, že se banka ocitne ve ztrátě a nezíská důvěru zahraničních investorů. Dále se autor zmiňuje o lidovém peněžnictví, které v době nejistoty představuje pro banky velkou konkurenci. V dalších kapitolách se věnuje světovému bankovnictví. Dozvíme se, že se italská národní banka snaží o zjednodušení peněžního a úvěrového systému tím, že nutí k likvidaci drobné peněžní ústavy zejména na italském venkově, kde je velice ostrá konkurence. Podobně situaci řeší i Německo, kde dochází po válce k nejrozsáhlejším reformám, jakými jsou například zřízení dozorčího ústavu, zrušení bezplatných bankovních služeb, zákaz zřizování nových poboček apod. Autor také vysvětluje problematické uplatnění rozsáhlých Rooseveltových reforem, vzhledem k odlišnostem v zákonodárství jednotlivých amerických států. Dále autor stručně přibližuje situaci v belgickém, švýcarském, jugoslávském, rakouském, švédském, finském a rumunském bankovnictví. V závěru dodává, že nemáme ještě dostatečný odstup pro komplexní posouzení následků krize a reforem, ale už teď je patrné, že tvoří významný mezník ve vývoji světového bankovnictví.

(Hanzlík Jakub)